Ramozek ... let them feel better

Co jsem vypozorovala od zvířat... :-)

Pro zasmání i zamyšlení...

1. Příběh hovnivála :-)

Letos v létě jsem viděla hovnivála v písku, jak si valil kuličku z vy víte čeho. Kulička se musela z pohledu hovnivála jevit obrovská a marně se s ní snažil překonat překážku, velikostí se rovnající pískové duně. Čím marnější se situace zdála, tím zarputileji se brouk zdál být rozhodnutý kuličku dostat na druhou stranu duny - kde ho čekala další duna. Brouk byl krásný, měl krovky barvy zlatozelené metalízy a z pod kuličky z vy víte čeho ho nebylo skoro vůbec vidět.

Myslela jsem na to, jak moc by se brokouvi ulevilo, kdyby nechal kuličku kuličkou a pokračoval na své cestě bez ní, krásný, lehký a svobodný. Říkala jsem si proč to asi dělá, proč se tak marně snaží, co z toho má. A vzpomněla si na lidi. Na strach, že už nikdy nenajde dostatek materiálu na novou kuličku, že se mu kamarádi budou smát, protože se neschovává za stejným, vy víte čím, jako oni. Že ho bude příliš vidět. Že to takhle dělali jeho rodiče a jejich rodiče,... a že neví, co by dělal bez ní. Že se bojí svobody. A přitom by stačilo na chvíli kuličku opustit, podívat se z jiné perspektivy a objevit v sobě krásu, lehkost a svobodu. Vlastnosti, které jsou nám všem vlastní, jen je někdy schováváme za přeludem, za slepou vírou, že něco musíme, že na světě není dostatek. Že není dostatek vy víte čeho...

2. Veverka

Pozorovala jsem veverku na kmeni stromu. Veverka zjevně vypadala, jako že se rozhoduje, zda skočí a nebo neskočí na krmítko zavěšeném na jedné z větví. Krmítko bylo asi půl metru nad zemí, veverka asi metr. Držela se kmene stromu drápky, hlavou dolů, upřeně hleděla na krmítko. Zvažovala svoje šance na úspěch. Sama jsem byla zvědavá, jestli se veverka dokáže z kmenu, 90°hlavou dolů dostatečně odrazit. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že by to veverka nezkusila. Z mého pohledu čelila veverka minimálnímu riziku a vidině obrovského možného zisku. O to víc mě veverka překvapila, že se po půl hodině váhání rozhodla, že neskočí. Že to ani nezkusí.

Proč se bojíme rizik, která existují mnohdy jen v naší hlavě natolik, že se mnohdy svým snům ani nepřiblížíme? Že ani neuděláme první krok? Proč nás baví více zabývat se potenciálními překážkami, než plněním si svých cílů? Nevím. Ale na rozdíl od veverky máme jednu výhodu. Jako lidé máme potenciál změnit naše vědomí, vidět jen cíl, a na místo překážek věci, které na cestě k cíli možná bude potřeba vzít v potaz.

3. Na tom, jakým prostředí/jakou společností se obklopujeme ZÁLEŽÍ.

Nedávno jsem v jedné stáji ošetřovala kobylku, o níž mi její majitelka vyprávěla, že bývala velmi čistotná (dělala 'hromádky' do jednoho rohu, atp.) až do chvíle, než do stání vedle ní ubytovali prasátko. Od té doby, co kobylka žila ve společnosti čuníka, stal se z ní "čuník."

K asimilaci dochází neustále, všichni se neustále navzájem ovlivňujeme, ať si to uvědomujeme nebo ne. Pokud je k nám někdo milý a pozorný, může to ovlivnit náš den zrovna tak jako, jeli k nám někdo mrzutý a neohleduplný. Jako druzí ovlivňují nás, ovlivňujeme i my je. Pokud necháme hovniválovu kuličku za sebou, pokud se odvážíme skočit za spokojenějším životem, pokud najdeme jistotu v sobě samých, můžeme se druhým stát inspirací, ovlivňovat je pozitivně. A oni pak - na oplátku - pozitivně ovlivní nás :-)