Od jezdeckého sportu k jezdeckému umění
Kůň. Odedávna symbol elegance a vznešenosti, síly a rychlosti, oddanosti a lehkosti. Dnes až příliš často chápán jako sportovní nástroj, dekorace, ukazatel životního standartu. Ale Kůň si nezaslouží být koníčkem. Zaslouží si být koněm.
Snad proto jsem se rozhodla podělit se s vámi o úvahu nad rozdílem mezi člověkem a jezdcem, ježděním a jezdectvím, mezi sportem a uměním.
V jezdeckém sportu se kůň stává prostředkem, náčiním, nebo dokonce překážkou sportovního výkonu. Člověk koni dává příkazy a kůň je více či méně (ne)ochotně plní. Člověk vede ke koni monolog.
Aby se člověk stal jezdcem, musí přejít od monologu k dialogu. Musí koně vnímat, pochopit ho a tolerovat ho. Vzájemná komunikace znamená diskuzi, argumentaci a vede ke kompromisům. Jezdec musí koně zaujmout, přesvědčit ho na úrovni diplomatického jednání.
Můj táta považuje za vrchol diplomacie ústup v momentě, kdy jsem přesvědčena, že mám pravdu. Ústup bývá v rámci diplomatického jednání nezbytný, protože pravda je ještě víc subjektivní než individuální. A ustoupením se zrodí převrat ze sportu v umění, když připustíme, že není jen naše pravda, když pochopíme, že je třeba sebezapření, abychom mohli dojít sebepoznání. Oxymóron?
Ten, kdo je ochotný zapomenout vše, čemu se učil, kdo nechá otevřené srdce a mysl druhým a pravdám druhých, kdo se snaží pochopit druhé na úkor svého ega, kdo dokáže nahlédnout do nitra koně, může nakonec v jeho odraze najít sebe. – Z jiného úhlu, v jiných souvislostech, nezkresleného. Protože je to právě kůň, kdo nám svým výmluvným mlčením dokáže povědět nejvíc o nás samých.
Jen je třeba pozorně naslouchat.
Cesta od jezdeckého sportu k jezdeckému umění je cestou od monologu k Dialogu, od konfrontace k Diplomacii, od autokracie k Demokracii. :DDD