Ramozek ... ať se cítí lépe

Bez Léků

Terapie bolesti a chronických stavů

Pohled na bolest

Představte si, co by se stalo, pokud byste položili ruku na rozpálenou plotnu a nepocítili bolest. Poškození popáleninami by bylo mnohonásobně vyšší; stejně jako pravděpodobnost, že příště ruku položíte na rozpálenou plotnu znovu.

Bolest má podobně jako smyslové vjemy informační funkci. Bolest je odpovědí zdravého organismu na poškození tkáně a má důležitou úlohu v aktivaci ochranných mechanismů. Bolest napomáhá ochrannému chování, aktivaci imunitního systému a v neposlední řadě učení.

Bolest je fyziologická

Jedná se o „psychický stav či pocit většinou spojený s aktuálním nebo potenciálním poškozováním živé tkáně organizmu“(wiki). Z této oficiální definice bolesti dále vyplývá, že pocit a míra bolesti může a nemusí souviset s mírou poškození tkání/orgánů ani s přítomností takového poškození.

Bolest můžeme pociťovat i v případě zdravých tkání a orgánů.  Dále bolest můžeme pociťovat na zcela jiném místě, než kde se nachází původní příčina.

Bolest není patognomická

Podle bolesti se nedá spolehlivě určit diagnóza. Vjem bolesti je zprostředkován na třech úrovních:

-          receptory

-          nervové dráhy

-          nervové centrum (centrální nervová soustava).

A vjem bolesti může být primárně signalizován z kterékoliv těchto úrovní.

Receptory vysílají zprávu o bolesti v reakci na poškození tkání (nebo hrozbu takového poškození) a chemické substance. Nervové dráhy mohou signalizovat bolest z důvodu utlačení nervu nebo jiného nervového podráždění. A centrální nervová soustava může vytvářet pocit bolesti za pomoci myšlenek.

Základní příčiny bolesti jsou: traumata, toxiny, myšlenky

Aby došlo ke zpracování vjemu z receptoru, a tedy k prožití bolesti, musí dojít ke spolupráci všech nadřazených center. V tomto – vzestupném směru může být vjem bolesti blokován na kterékoliv úrovni. Jinými slovy – pokud zpráva z receptoru o bolesti nebude předána centrální nervové soustavě pomocí nervu, či pokud nebude zpráva zpracována, bolest neucítíme.

V sestupném směru naopak může být pocit bolesti vytvářen na kterékoliv úrovni. Jinými slovy centrální nebo periferní nervová soustava může vytvářet pocit bolesti bez ohledu na vjem z receptorů.

Např.: Utlačený nerv může způsobovat pocit bolesti v rameni, myšlenky sami o sobě mohou navodit pocit bolesti v žaludku.

Pocit bolesti může vznikat na úrovni myšlenek

Může se jednat o důsledek negativní zkušenosti, strachu z opakované bolesti, nervové předráždění.Nervové dráhy a vzorce se používáním posilují. Při dlouhotrvající bolesti může dojít ke stavu usnadnění přenosu bolestivých signálů (facilitaci) až k abnormálním reakcím, kdy pociťujeme bolest v reakci na stimuly jako je jemný dotek či myšlenka, které normálně bolest nezpůsobují (alodynie). Pocit bolesti se dokonce může stát zvykem.

Bolest také může být obraným mechanizmem: například pocit bolesti žaludku – která není spojená s poškozením žaludku – objevující se jako signál, který nás má ochránit před opětovným přejídáním. Pocit bolesti dokonce můžeme nevědomě používat jako prostředek k získání pozornosti, či různých úlev spojených s prožíváním bolesti (hypochondrie).

Míra bolesti nezávisí na míře poškození tkání ani na existenci takového poškození

Např. pacient s rentgenologickým nálezem pokročilého stadia artrózy se může cítit mnohem lépe než pacient zcela bez nálezu. (A to i pokud bereme v potaz možnost preklinického stadia onemocnění kloubů – pocit bolesti může být přítomný a příznaky ještě nejsou rentgenologicky zachytitelné).

Artróza je vůbec zajímavý příklad. Většinou bývá bolestivá v akutních stádiích (stadia vzniku onemocnění), ale jak přejde do chronického stadia, míra prožívané bolesti se mezi jednotlivci výrazně liší.

Moji zvířecí pacienti po chiropraktickém ošetření opakovaně vykazují známky úlevy od bolesti spojené s artrotickými klouby (bolestivost pohybu, kulhání, potíže při vstávání, ztráta radosti, nevrlost vůči ostatním svého druhu/lidem). Přitom chiropraxe artrózu kloubů končetin žádným přímým způsobem neovlivňuje. Chiropraxe ovlivňuje bolest kloubů nepřímo. Tělo odpovídá na bolest kloubu tak, že postižený kloub zafixuje pomocí svalů, vytvoří jakousi přírodní dlahu. I když akutní fáze artrózy a spolu s ní i výrazná bolest kloubu odezní, pocit bolesti přetrvává z důvodu namáhaných svalů, které zůstávají v pozici „dlahy“. Chiropraxe svaly uvolní a zvíře se bezbolestně hýbe. Přitom rentgenologický nález zůstává stejný.

Všechno ovlivňuje všechno

Lokalizovaná bolest bez vedlejších účinků v podstatě neexistuje. Na příkladu popsaném výše jsme si popsali, jakým způsobem bolest v končetině ovlivní napětí svalů končetin.

A jde to ještě dál.

Somatopsychologický pohled na bolest

Bolest je přirozenou odpovědí organizmu na poškození tkání, či na hrozbu takového poškození. Bolest organizmu pomáhá vyhýbat se situacím, ve kterých hrozí poškození, stejně jako pomáhá zamezit sebepoškozujícímu chování. Bolest má důležitou funkci, funguje jako varovný alarm. Tento alarm bychom neměli brát na lehkou váhu a vypínat ho léky dřív, než pochopíme význam zprávy, kterou se nám snaží sdělit.

Bolest mnohdy zcela zmizí, nebo se alespoň výrazně zredukuje, jsme-li ochotní slyšet její naléhavý důležitý a často zatracovaný hlas.

Pokud na místo, abychom pochopili, co způsobilo spuštění alarmu (– a příčina je obvykle mnohem hlouběji, než kam dohlédne oko moderní medicíny); alarm vypneme za pomoci chemických léků, můžeme téměř jistě očekávat, že stejně tak jako odložený budík, se i bolest vrátí, obvykle s větší intenzitou. Proč? Protože bolest má za úkol chránit naše tělo. A pokud ve své informativní funkci selže, bude docházet k dalšímu poškozování a automaticky k větší naléhavosti varovat nás.

Pokud mě například po smaženém jídle bolí žaludek a já na místo, abych smažené omezila, ukojím bolest dudlíkem ve formě ibalginu a pokračuji vesele dál ve svých zvycích, nemůžu se divit, že se bolest vrací s větší a větší intenzitou a já „musím“ brát větší a větší dávku „léku.“ A to se ještě nezmiňuji o zničujícím účinku „léků“ na žaludek (a na mnoho dalších orgánů).

Bolest nám má co říct a bude se opakovat, dokud ji nevyslechneme. Vyslechnout bolest nemusí nutně znamenat změnu zvyků. Vyslechnout bolest znamená postavit se jí čelem, neodsuzovat ji jako něco špatného už předem, dát jí plnou pozornost, zaměřit na ni své vědomí. Bolest to upokojí, stejně jako se upokojí uplakané dítě, dostane-li se mu pozornosti rodičů.  A nejen to – z kvantové medicíny (a také z vyjevených písem) víme, že ve vědomí se skrývá veškerá síla uzdravovat. Naše tělo se svým složením (na atomové a kvantové úrovni) ničím neliší od židle, na které sedím, jak píši tyto řádky. V těle bez vědomí není žádná léčivá síla. Pokud si useknu prst, bude nehybně ležet na zemi, kus hmoty. Už ve spojení „useknu si prst“ poukazujeme na dvě rozlišné identity – mě jako majitele prstu (zvratné zájmeno přivlastňovací – „si,“ odkazující k „svůj“) a prst. Pokud chci, aby prst „oživnul,“ musím ho vrátit majiteli prstu – sobě. Ve vědomí – v majiteli prstu – spočívá síla uzdravovat a zaměříme-li svoje vědomí na bolest (na místo, abychom se ji snažili ignorovat), nejen, že to bolest takřka zaručeně utlumí, ale zároveň umocníme proces uzdravování.

Z definice bolesti (Bolest je psychický stav či pocit většinou spojený s aktuálním nebo potenciálním poškozováním živé tkáně organizmu - wiki) vyplývá, že bolest je pocit a náš vjem bolesti se může lišit, v závislosti na různých faktorech. Je všeobecně tradováno, že ženy snesou více bolesti než muži – v souvislosti s porodem – a tento rozdíl je dán především tím, že rodící žena ví (i když dnes už často není pravda ani to), že bolest neznačí deterioraci, nýbrž narození. Není spojená se strachem. A ženy, které toto vědí nejen intelektuálně, ale celou svou bytostí, prožívají bezbolestné porody, či -chtějí-li- porody doprovázené masivními orgasmy.

Indiáni u mučednických kůlů také dokázali prožívat bolest jako rozkoš. Z neurofyziologie mozku víme, že je to možné, protože centra pro bolest a pro rozkoš se překrývají. S trochou cviku a odvahy neutíkat od bolesti můžeme dokázat to, co naši předci dokázali už dávno.

Ráda bych zde řekla, že prožívání rozkoše na místo bolesti není cílem ani vedlejším efektem somatopsychologie a uvedené příklady uvádím pouze jako ukázku toho, co je možné.

Další důležitý bod, který bych zde chtěla zmínit – zejména k zamezení nedorozumění – je, že somatopsychologie je komplexní obor, který zahrnuje všechny potřebné intervence, včetně té lékařské. Rozhodně nedoporučuji zaměřovat své vědomí na zlomenou nohu, na místo návštěvy lékaře, sádry a potřebné medikace. Zároveň i v takových případech, somatopsychologie může pomoci výrazně zmírnit akutní bolest. Sádra je – jak jistě chápete – na prvním místě.

Somatopsychologie je obor komplexní a rozdílné stavy si žádají rozdílná řešení a stanovení priorit. Proto ji také primárně doporučuji pacientům s chronickými (dlouhodobými) nebo opakujícími se stavy.

Bolest je pocit a tento pocit se může lišit, svou intenzitou i kvalitou. Může začínat relativně nenápadně, jako lehce zvýšený tlak v hlavě, ztuhlost svalů, napětí v břiše; a může se projevovat celou svou intenzitou v podobě migrén, kolik, či zlomenin. Ať je pocit relativně zanedbatelný, či nesnesitelný; zpráva, kterou se nám bolest snaží předat, může být obdobně významná. Proto doporučuji návštěvu somatopsychologa každému, kdo opakovaně zažívá nepříjemné pocity jakékoliv kvality a intenzity.

Rozdílné perspektivy vytváří rozdílné zkušenosti

Z definice bolesti (Bolest je psychický stav či pocit většinou spojený s aktuálním nebo potenciálním poškozováním živé tkáně organizmu - wiki) dále vyplívá, že bolest může, ale také nemusí být spojena s objektivním poškozením tkání. Toto je velmi klíčové. Ze zkušeností a studií na poli medicíny víme, že žádná diagnostická metoda nemá vypovídající hodnotu bez znalosti klinického stavu pacienta. Jinými slovy: objektivní nálezy nekorelují s mírou bolestivosti. Např. pacient s rentgenologickým nálezem pokročilého stavu artrózy se může cítit mnohem lépe než pacient zcela bez nálezu. Tím nepopírám, že pacient prožívající bolest nemůže být v tzv. preklinickém stadiu nemoci (kdy příznaky ještě nejsou rentgenologicky zachytitelné), neříkám tím, že příčina nemůže být jinde a už v žádném případě neříkám, že pacient je simulant, nebo hypochondr. Pocity bolesti jsou reálné, bez pochyby. Jen otevírám možnost, že pocity bolesti mohou existovat bez objektivní příčiny, v naší mysli.

Tuto myšlenku si můžeme přiblížit na tzv. fantomových bolestech, kdy pacient po amputaci končetiny, „cítí bolest v amputované končetině.“ (Fantomová bolest může být způsobena podrážděním nervu, který inervoval amputovanou končetinu).

Toto je jen malý příklad, kdy bolest již nesouvisí s „objektivním nálezem.“ Existuje mnoho dalších takových příkladů a pravděpodobně ještě mnohem více takových, které neumíme „objektivními postupy“ vysvětlit.

Bolest se může stát zvykem – např. ve výše uvedeném případě, kdy se svaly snaží chránit postižený kloub i po té, kdy bolest odezní. Svaly samy se pak stávají příčinou bolesti. Bolest slouží jako signál, který je utvrzuje, aby v práci pokračovaly. Vzniká začarovaný kruh. Svaly se unavují a přicházejí jim na pomoc svalové skupiny vzdálenější a vzdálenější od místa původního poškození. Po dni kulhání už máme ztuhlé celé tělo. Výsledkem – po té, co původní poškození již nehraje roli – může být opakovaná bolest na levé straně šíje jako následek kulhání na pravou nohu po 3 dni, před deseti lety.

Biomechanické vzorce toho odkud kam bolest postupovala, jsou známé a dají se vysledovat na páteři a zádových svalech, díky tomu, že svaly na bolest reagují zatuhnutím. To se netýká jen bolesti pohybového aparátu, ale i bolesti a onemocnění vnitřních orgánů. Nejjednodušším příkladem je bolest a nahrbení zad při bolestech v dutině břišní, např. bolesti žaludku. Tento reakční vzorec však může být mnohem subtilnější. Každý vnitřní orgán a jeho pohyby a funkce odpovídá určitému úseku páteře. Pokud mám např. žaludeční vřed, projeví se to v oblasti přechodu hrudní a bederní páteře. Popisovaných příčin je několik: podráždění nervů, reflexní zatuhnutí posturálních svalů (krátké svaly, které spojují jednotlivé sousedící obratle a pohybují s nimi), atp. Obratle jsou následkem toho vůči sobě ve změněné pozici a tím mohou měnit funkci míšního nervu, který mezi nimi prochází ven z páteřního kanálu. Nerv pak může ovlivnit orgány, které inervuje, včetně zmíněného žaludku. Aby to bylo ještě složitější, do hry se přidává rovnovážné ústrojí a jeho snahy „srovnat tělo do latě.“ A tak z jednoho zatuhlého místa na páteři je rovnou 4 a více dalších. Dopátrat se původní příčiny může být – zejména při prvním ošetření velmi obtížné, až nemožné. Představte si, že ještě dnes vás může bolet v kříži z toho, jak vás před deseti lety bolel žaludek!!! To vše nejen, že je možné, ale dokonce zcela běžné.

Zde už se dostáváme k tomu, proč říkám, že příčina se mnohdy skrývá dál, než kam oko všeobecné medicíny dohlédne – a to jsme se doposud bavili jen o somatické (tělesné) stránce věci.

Jak asi tušíte, velkou roli hraje naše mysl. Sliby se slibují, blázni se radují a mysl si myslí. Mark Twain řekl: „V životě jsem si prošel mnoha hroznými věcmi. Některé z nich se skutečně staly.“ Asi si myslíme, že život nám neklade dostatek potíží, a tak „pro jistotu“ vytváříme další.

Z hlediska mysli se můžeme podívat na interakci stresu a stresových hormonů na tělesné zdraví. Výsledky budou alarmující. Stres má podíl na všech chronických onemocněních. Ať už jako jejich přímá příčina, co-faktor, či (spolu) udržující faktor. Stresové hormony mají z dlouhodobého hlediska destruktivní a rozpadný vliv na orgány. Stres dále ovlivní svaly a pozici těla (a s tím i nervy a s nimi orgány) i na čistě biomechanické úrovni. Vzpomeňme si například na „stažený zadek“ nebo „bolesti břicha“ před zkouškou. Všechny tyto prožitky se zapíšou do svalové paměti našeho těla a zanechají stopy.

Stres je reakce organismu na stresový podnět neboli stresor - wiki“ co je to stresový podmět či stresor si můžeme definovat každý sám pro sebe. Co je stresorem pro jednoho nemusí být stresorem pro druhého. Hádka v rodině, zkouška, mluvení před publikem, ucházení se o zaměstnání, požádat o větší plat, tančit na ulici hip-hop. Stresový podmět může být vlastně cokoliv, čemu naše mysl přiřadí hodnotu nebezpečí. Na základě předpokladů, zkušenosti z minulosti, na základě znalostí od druhých. To že si můžeme vybrat (i když možná ne zcela vědomě), co pro nás bude stresovým faktorem, také indikuje k tomu, že si můžeme vybrat, co nebude stresovým faktorem. Jinými slovy stresor nemusí být stresorem. Naše reakce dělá z podnětu stresor a může ze stresoru udělat podnět neboli „pouhou věc ke zvážení.“ Zkuste si – třeba jen na malý moment připustit, že zkouška (nebo ať už je to pro vás cokoliv) nemusí být stres. Možná vás napadá „ale když jí neudělám, vyhodí mě ze školy, rodiče na mě budou naštvaní, nebudu moct v životě dělat, co chci, neseženu dobrou práci, budu muset dělat celé dny, co mě nebaví, budu se cítit mizerně, nešťastně,….“ Možná vás napadá něco jiného. Zkuste se v tento moment zastavit a zamyslet, co stresor znamená pro vás. Co se stane, když se naplní vaše nejhorší obavy. Někdy sami sobě budeme připadat komičtí, jindy se bude zdát, že se jedná o zcela vážnou věc, otázku života a smrti. Přesto vám nabízím perspektivu, že jsme to my, kdož ve velkém procentu případů malujeme čerta na zeď a setrvávání ve stresu si podvědomě vybíráme. Neříkám, že zvolit si stres je „špatné“ a že nám v mnohých případech nemůže zachránit život tím, že se vyhneme riskantním situacím. Jen říkám, že stres je volba. Tuto perspektivu nemusíte přijmout – a nemusíte ji ani vyzkoušet. Na druhou stranu… proč ne?

Řekněme, že jste dočetli až sem a že perspektivu „stres je volba“ si chcete vyzkoušet: pak se možná ptáte „proč bychom to dělali?“ Nic v materiálním světě není zadarmo a ve všem je nějaká motivace – ať už zjevná nebo zamaskovaná. Co by asi chtěl získat člověk, který chodí a říká: „já se tak bojím, že tu zkoušku neudělám; vůbec jsem se neučil, profesor včera skoro všechny vyhodil…?“ čeho se asi snaží dosáhnout věčně lamentující kamarád „vůbec nic nestíhám, mám toho až nad hlavu, poslední týden jsem skoro vůbec nespal, a teď mi ještě do toho volá máma…“

Odpovědi nechám na vás. Stejně jako odpověď na otázku „kdybych si stres vybíral/a, co bych tím chtěl/a získat?“

Ať už je to pozornost ostatních; ujištění, že zkoušku určitě zvládnu; vyhnutí se zodpovědnosti v případě propadnutí – „vůbec jsem se neučil“; pocit důležitosti – „mám toho tolik“; a také manipulace ostatními „nabídněte mi pomoc/nežádejte mě o víc“; možná bychom se mohli zamyslet, jestli neexistuje jiná, a možná snazší cesta jak získat to, co chceme. Chtít pozornost či uznání druhých je zcela přirozené. Platit za to vlastní duševní pohodou a tělesným zdravím je na povážení.

V podstatě všechny emoce a prožitky (včetně bolesti) můžeme používat – a používáme – podobným způsobem. Za účelem získání něčeho. A zatímco všichni v našem okolí to o nás obvykle vědí, my zůstáváme jako bez zrcadla, slepí vůči tomu, co sami sobě děláme. Partner, nebo někdo komu důvěřujeme, nám může pomoci na cestě k uzdravení svou starostí o nás. Starost znamená, nestarat se o to, jestli ho budeme mít rádi.

S bolestí to může být podobné

Jak jsem zmínila, složkou chronické bolesti může být naše touha něco získat (pomoc, pozornost, manipulaci ostatními, vyhýbání se např. práci) – přitom pocit bolesti je zcela reálný!!! Bolest opravdu prožíváme a opravdu ničí náš život. Možná dokonce máme diagnózu, která nás utvrzuje v oprávněnosti prožívání pocitu bolesti.

Zaměříme-li naše vědomí na bolest, budeme schopni vysledovat její proces. Ve kterém místě původně vznikla, co bylo prapříčinou? Úraz, toxiny (živé – patogeny a neživé), myšlenky (stres). A zvýšíme naši možnost zpracovat signál, který nám bolest vysílá. Jedná se o emocionální blok, „přechozený úraz“ nebo podvědomou snahu získat pozornost. S těmito informacemi se bolest za a) výrazně zredukuje nebo výrazně zmizí; b) získáme znalosti ohledně sebe samých c) dostaneme se blíže k primární příčině.

Bez znalosti příčiny nelze léčit.

V rámci somato-auto-psychologie používám tři základní přístupy:

V diagnostice

1)      Důkladná anamnéza

2)      Zaměření vědomí do místa bolesti nebo tělesného nepohodlí

3)      Mapování „biomechanických vzorců bolesti“

A terapii

1)      Zvyšování uvědomění a autoterapie

2)      Uvolňování vzniklých fyzických bloků pomocí masáže

3)      Navrhnutí dalšího postupu (lékařského, léčitelského, dietního, životního stylu aj) – v souladu s autentickým přáním pacienta (jinými slovy: malý krok, který dodržíte, má větší hodnotu než velké předsevzetí zakopané pod koberec)

Alternativní perspektiva na léky na bolest

Účinek zmiňovaného ibalginu nastává asi 30 min po ústním podání. Přesto velké množství pacientů pociťuje úlevu od bolesti ihned po podání.

Náš vztah s naší bolestí může zásadním způsobem ovlivnit naši zkušenost. Naší reakcí na bolest je obvykle odpor. Bolest ve svém životě nechceme - a není na tom nic nepochopitelného - a předem ji odsuzujeme jako něco špatného. 

Přitom bolest nám dokáže zachránit život tím, že nás včas upozorní na to, že s naším tělem je něco v nepořádku, což nás přiměje včas vyhledat pomoc, či změnit naše návyky (viz příklad s tučným jídlem). Bohužel, dnes se až příliš často setkáváme s tím, že léčba řeší pouze příznaky, nikoliv příčinu. 

Náš negativní vztah k bolesti spolu s přáním vidět výsledky na počkání bez ohledu na důsledky do budoucna vytvořily kulturu medicíny, která sice neuzdravuje, ale zato nás ukolébává v náruči ujištění, že všechno je v pořádku. Často ale není. Zeptejme se sami sebe, svých pocitů, bolesti, která se vrací a dozvíme se víc, než nám mohou říct nejkomplikovanější systémy moderní diagnostiky. Diagnostiky, která je v mnohých případech dosti zbytečná. Proč? Protože spektrum léků je relativně omezené a velké množství nemocí se léčí podobným a v podstatě zaměnitelným způsobem. V terénní veterinární praxi (která se bohužel často neliší od praxe obvodního lékaře) se používá tzv. "zlatá triáda." Antibiotika, NSAID (léky typu ibuprofenu na bolest, zánět, teplotu) a vitamín C, v horším případě steroidy, které efektivně potlačují funkci imunitního systému - naší jediné naděje, že se tělo dá zase do pořádku. 

Samoléčebná schopnost těla, která je dána přítomností našeho vědomí (v mrtvém těle žádná samoléčebná schopnost není) je to jediné, co nás může uzdravit a my za a) legitimně potlačujeme vědecky známé mechanizmy opravy, za b) nedáváme těmto mechanizmům možnost se posílit v boji s nemocí a za c) otupujeme naše vědomí, schopnost samoléčby a možnost získat důležité zprávy z našeho těla.

Toto se neděje jen na úrovni somatologické - tělesné, nýbrž i na úrovni psychologické - duševní. Žijeme v takových podmínkách, že stres, přepracování, deprese a smutek (ať si je připouštíme, nebo se skrýváme za maskou spokojeného života) jsou v podstatě normálním prožitkem každého člověka. Varovný alarm nejen na úrovni jednotlivce, ale i celé společnosti zvoní v uších tak dlouho, až "pacient" nevydrží, zkolabuje a skončí s krabičkou léků z rukou psychiatra, se zárukou, že maska spokojenosti ještě chvíli vydrží. 

Záměrně jsem slovo "pacient" dala do uvozovek, protože většina stavů, které prožíváme je zcela přirozenou odpovědí na prostředí, ve kterém žijeme. Takže se dá naopak říci, že "pacient" je v naprostém pořádku a jen se musí znovu naučit číst zprávy svého těla, zatímco "zdravý" představuje stav naprosté rezignace.

Představme si to na jednoduchém příkladu virového onemocnění, např. chřipky. Moderní medicína zatím nepřišla s jediným lékem na chřipku, také se říká, že chřipka neléčená trvá týden, léčená 7 dní. Očkování proti chřipce nefunguje, zeptejte se kohokoliv ve svém okolí na zkušenost. Naše tělo - na rozdíl od moderní medicíny - má nesčetné mechanismy, jak se s virem vypořádat. Zvýšená teplota nejen, že viru neprospívá, ale zároveň pomáhá zaktivovat obranný systém na plné obrátky. Jako když se zatopí pod kotlem parního stroje. Zvýšená teplota patří také mezi první příznaky chřipky. Jak se na zvýšenou teplotu můžeme dívat? Jako na záchranáře, na spasitele. Jak se na ni díváme? Jako na nebezpečného nepřítele, kterého je třeba zničit. Jistě viru chřipky k radosti.

Organizmus, který neodpoví na chřipku teplotou (a tudíž se o probíhajícím onemocnění vůbec nedozvíme) není organizmus zdravý, nýbrž organizmus nemocný. Už to vidíte? Naší medicínou se ze zdravého organizmu snažíme udělat organizmus nemocný!!! A toto je jen malinký, malinkatý a většinou všeobecně známý příklad. Podobné je to s léčbou bolesti, kašle, alergie, či dokonce rakoviny. Podobné je to s léčbou všech onemocnění, které doprovázejí nějaké příznaky nepohodlí. Takže skoro všech onemocnění.

Tím, že říkám, že bolest má svou roli a že není špatná, neříkám, že bychom se jí měli nechat ochromit, že bychom ji neměli v rámci zkvalitnění našeho života utlumit. Způsob, jakým ji utlumit se liší – buď můžeme předstírat (za pomoci léků), že neexistuje a nebo ji můžeme vyslechnout a pochopit její zprávy. Bolest se ztlumí čistě tím. "Sdělená bolest je poloviční" praví lidová moudrost. Bolestí se nemyslí jen bolest duševní, ale -překvapivě- i ta tělesná. 

Stačí, když se otevřeme této perspektivě. Není čeho se bát, co ztratit. Pokud dospějeme k závěru, že si přeci jen raději ulevíme růžovým kamarádem, můžeme. Farmaceutické firmy ho vyrábět nepřestanou.   

Publikace

Otevírání dveří do jezdcovy duše
Drezura se svědomím

Naše svědomí nás dokáže dovést k jezdecké harmonii, jakoby dávno samo znalo cestu.

Otevírání dveří do jezdcovi duše - Drezura se svědomím


Otevírání dveří do koňské duše
Somatopsychologie koní

Věřím, že každý kůň, dostane-li k tomu příležitost, je více než ochotný spolupracovat. Proč se nám občas zdá, že opak je pravdou?

Otevírání dveří do koňské duše - Somatopsychologie koní